Menu
Úvod  ›   ›   › 

Jak na hliněnou omítku na slaměné stěně?

  

Pokud jsme zvolili pro stavbu svého domu tak atypický stavební materiál, jako je sláma a hlína, jsme s největší pravděpodobností o jejich benefitech pevně přesvědčeni.

Sláma svými termoizolačními vlastnostmi směle konkuruje moderním izolačním materiálům. V průběhu celého stavebního procesu bychom však měli mít na mysli její velice ochotnou nasákavost a pečlivě ji chránit před nepříznivými klimatickými podmínkami. Což mimo jiné znamená i co nejrychleji po dokončení stavebních prací překrýt ochrannou vrstvou omítky.

Pro dokonalé využití specifického mikroklimatu slámou zatepleného prostoru je nutnou použít omítky co nejvíce prodyšné. Vedle vápenné klasiky je ideální volbou omítka hliněná.

Hlína má totiž mezi stavebními materiály řadu jedinečných vlastností. Vedle schopnosti akumulace tepla/chladu je to i tzv. autoregulace vlhkosti. Dokáže totiž přebytečnou vlhkost z prostředí rychle absorbovat a v okamžiku poklesu hodnoty relativní vlhkosti navázanou vodu vypařovat do prostoru zpět. Ideálně tak vyrovnává vlhkostní deficity zimních měsíců a naopak v létě klima v uzavřeném prostoru příjemně vysouší. Tato vlastnost, jakkoli vítaná ve vnitřním prostředí, však značně komplikuje její použití v exteriérech.

Postup nanášení hliněné omítky

Podobně, jako běžná vápenná nebo cementová omítka, i omítka hliněná se na zeď nanáší ve třech vrstvách. Základní pojící mezivrstvou mezi podkladem a omítkou je tzv. špric, nebo též podklad. Na něj se nahazuje tzv. jádro, neboli omítka jádrová a konečně poslední dekorativní vrstvu tvoří tzv. omítka finální.

Příprava hliněné kaše

Základním pojivem pro všechny tři vrstvy omítek je hliněná kaše. Tento ryze přírodní ekologický materiál, dostupný na každém kroku, si snadno zpracujeme svépomocí. Stačí ve svém okolí nalézt vhodný zdroj hlíny, s minimem kamínků a organických zbytků, a s dostatečným obsahem jílu (minimálně třetinovým), který hliněné maltě dodá potřebnou lepivost. Můžeme použít i hotové suché směsi, které jsou na trhu se stavebními hmotami běžně dostupné. Hlínu si pečlivě rozmícháme ve vodě (například vřetenovým míchadlem upnutým do vrtačky) až do konzistence smetanového krému.

Hliněnou kaši si připravujeme vždy ve větším množství do zásoby a chráníme před vysycháním. Před každým použitím, ji znova pečlivě promícháme a podle potřeby doplníme vodou.

Příprava podkladu

Slaměné stěny by před nanášením omítek měly tvořit co nejdokonaleji vyrovnaný (s ohledem na možnosti slámy) a kompaktní povrch. Co vystupuje, musíme seříznout, mezery a prohlubně vycpat suchou slámou. Na takto připravený podklad můžeme nanášet první podkladovou vrstvu omítky tzv. špric.

"Špric"

Špric je u hliněných omítek tvořen čistou (podle potřeby rozředěnou) hliněnou kaší, kterou, podobně jako u klasických omítek, nanášíme na stěnu mírným tlakem v tenké vrstvě, pomocí rukou a hladítek, nebo štětky. Snažíme se, aby v tenké vrstvě důkladně pronikla do škvír a prohlubní mezi jednotlivá slaměná stébla a následně lehce přetřela i jejich povrch do jednolité relativně tuhé vrstvy. V téhle fázi je možné ještě odhalit případné nerovnosti, nebo málo vycpané škvíry, které slámou namočenou v hliněné kaši pečlivě dotěsníme. Správně připravená a nanesená špricová vrstva nám zaručí potřebnou přilnavost hlavní jádrové omítky k podkladu.

Jádrová omítka

U hliněných omítek zpravidla mezi nanášením špricu a jádrové vrstvy neděláme technologickou přestávku. Jádrová hliněná omítka totiž ochotněji ulpívá na základu ještě vlhkém.

Jádrovou omítku mícháme nejčastěji v poměru 1 díl písku na 1 díl hliněné kaše a 1 díl jemně nařezané slámy (nebo jiné organické hmoty, konopné řezanky, obilných plev apod.). Množství se může mírně lišit podle toho, jaké vlastnosti má hliněná kaše. Pokud máme pochybnosti o správném poměru, není nic jednoduššího, než si kousek stěny v tenké vrstvě nahodit a nechat uschnout. Pokud špatně přichytává k podkladu a těžce se rozmazává, je třeba přidat jílovo-hlinité kaše, pokud při vysychání neúměrně praská, přidáme písek a slaměnou řezanku. Všechno důkladně promícháme (ručně, nožně, nebo v talířové či bubnové míchačce).

Slaměnou řezankou určitě nešetříme. Vyrobíme si ji relativně snadno travní sekačkou se sběrným košem. Právě ona dokáže zamezit neúměrnému praskání hliněné omítky. Vzniknou pouze mikropraskliny, které se snadnou zatáhnou finální vrstvou omítky.

Jádrovou omítku na stěnu nanášíme podobně jako jakoukoliv jinou omítku. Nahazujeme ji buď rukama, nebo zednickou lžíci do ještě vlhkého špricu. Relativně zblízka, přiměřenou silou tak, aby se zbytečně neodrážela od stěny. Tloušťka jádrové vrstvy by ve výsledku neměla přesáhnout 8 cm. U silnějších vrstev ji raději nahazujeme ve dvou vrstvách, přičemž druhou vrstvu nanášíme až po dokonalém zaschnutí té první. Pro dosažení požadovaných termoizolačních i ochranných vlastností však stačí jádrová omítka ve vrstvě kolem 3 - 4 cm.

Nanesenou jádrovou omítku roztahujeme do roviny srovnávací latí a hladítky. Můžeme si pomoci jako při běžném omítání tzv. " omítníky" - svislými pásy nanesené jádrové omítky, srovnanými pomocí latí a vodováh do roviny.

Finální omítka

Po dokonalém zaschnutí jádra, a zde je technologická pauza skutečně nutná, můžeme přistoupit k nanášení omítky finální. Složením se jedná o jemnější a co nejdůkladněji propracovanou omítku jádrovou, kterou nanášíme hladítky v tenké vrstvě na zaschlé jádro. Pečlivě roztíráme do požadovaného konečného vzhledu.

Hliněné omítky ve venkovním prostředí

Zatímco použití hliněných omítek v interiérech je provázeno samými superlativy, v exteriérech už to tak jednoznačné není. Na vině je ona velice snadná vymývatelnost i zcela zaschlé a vyzrálé omítky vodou. Na jedné straně se tato vlastnost využívá k takřka 100% recyklovatelnosti opadané nebo nevyužité omítky zpět do přírody. Na straně druhé je nutné do exteriérových omítek přidávat další látky, které ji alespoň částečně hydrofobizují.

Když pomineme řadu ne příliš úspěšných pokusů s vysýchavými oleji a fermežemi, s moukou, vodním sklem a tak dále, je možné k ochraně hliněné jádrové omítky doporučit nanesení finální vrstvy z omítky vápenné. Podobnou funkci splní i opakovaný nátěr hlíny vápenným mlékem. Pokud ale chceme zůstat ortodoxními ekology, zdaleka nejlepších výsledků bylo dosaženo při hydrofobizaci omítky chlévskou mrvou (ideálně trusem hovězího dobytka s určitým obsahem slámy). Přídavek hovězího trusu však musel být dostatečně obsažen ve všech třech vrstvách nahazované omítky a to ideálně v poměru 1 díl hliněné kaše na 1 díl kravského trusu.

Historicky doložená a velice účinná je i metoda opakovaného nátěru vyzrálých omítek řídkou kaší z vody a čisté chlévské mrvy. Podle laboratorních zkoušek, pravděpodobně díky sloučeninám amoniaku, kaseinu a rozštěpené celulózy, dokázala přísada dobytčího trusu, zvýšit odolnost vyzrálé hliněné omítky vůči vodě téměř šedesátinásobně.

Předkové nám zde nechali veliké dědictví. A je jenom na nás, najdeme-li v sobě odvahu jej využít.

Ohodnoťte tento článek:
Hodnocení: 5/5 (1 hlas)