Linoleum je velmi oblíbenou variantou voděodolné a snadno omyvatelné podlahové krytiny vhodné i do namáhaných prostor, kterou si lze pořídit v různých dekorech. V běžných domácnostech se linoleum pokládá především do místností, kde se předpokládá větší znečištění, jako jsou kuchyně, chodby, ale i dětské pokoje. Právě zvýšený pohyb a práce s ostrými předměty mohou způsobit mechanické poškození nášlapné vrstvy linolea, jejíž opravy však obvykle nepředstavují výrazně pracný úkon.
Řada lidí si plete tyto dva materiály nejen kvůli vzhledové podobnosti, ale také kvůli názvy. Rozdíl mezi nimi je však markantní nejen co se týká ceny za m2, ale hlavně v materiálovém složení, a tedy i postupu opravy případných škrábanců.
Linoleum je dražší variantou vyrobenou z přírodních materiálů. Základní pevnost mu dodává podkladní jutová tkanina, na níž je nanesená kompozitní vrstva pryskyřice plněná dřevitou a kamennou moučkou. Nášlapná vrstva linolea se dobarvuje pigmenty v celém spektru, obvykle je však bez dodatečného dekorativního potisku. Výhodou linolea jsou velmi dobré izolační vlastnosti, a to jak tepelné, tak neprůzvučnost, které jsou navíc doplněny hygienickým a antialergickým charakterem.
V porovnání s linoleem je lino řádově několikanásobně levnější. Lino je vyrobeno z polyvinylchloridu upraveného do tenké vrstvy, na níž je možné nanést různé dekory včetně potisku ornamenty či imitací dřeva. Stejně jako linoleum se vyznačuje dobrou zvukovou a tepelnou izolací a výbornou odolností proti vlhkosti.
Pokud dojde k poškrábání nebo povrchovému poškození lina, je jeho oprava velmi jednoduchá, zvláště není-li poškození hluboké (zasahující do dekoru). Polyvinylchlorid je termoplast, lze jej tedy svařovat. K tomuto účelu slouží speciální soupravy, které umožňují jeho lepení, tmelení či opravu za tepla. V případě mírného poškození stačí lino zahřát horkým vzduchem a zahladit. U linolea jsou ovšem opravy náročnější.
Položené linoleum je obvykle pokryto finální povrchovou úpravou, kterou bývá nejčastěji akrylátový nátěr (alternativně se používá nátěr polyuretanový). Pokud je škrábanec pouze drobný a nezasahuje do dekorativní podbarvené vrstvy, lze jej upravit pomocí kompatibilního nátěru odpovídajícího svou bází původní úpravě. Tímto způsobem dosáhneme homogenity a obnovíme pevnost povrchu, škrábanec ovšem může být nadále viditelný.
U hlubokých škrábanců je možné po odstranění povrchového nátěru vyzkoušet opravu pomocí horkého vzduchu, její úspěšnost však závisí především na typu pryskyřice, jež byla použita k jeho výrobě. Mnohem účinnější je zatmelení škrábance, které lze provést pomocí prášku z linolea smíchaného s pryskyřicí. Před zaschnutím je potřeba povrch zarovnat a po zaschnutí opatřit povrchovou úpravou.
V případě, že jsou škrábance na linoleu na větší ploše, je potřeba zvážit, zda se neoplatí úplná náhrada dílce, případně celé podlahy. Pokud nejsou škrábance příliš hluboké, lze provést pouze kompletní renovaci povrchové úpravy. Ta spočívá v rozpuštění a odstranění původního nátěru a jeho nahrazení novým. Nátěr se vždy nanáší minimálně ve dvou vrstvách na zcela očištěný a vysušený povrch. Před nanesením první vrstvy je potřeba nejdříve menším malířským štětcem důkladně natřít okraje podlahy u upevňovacích lišt. Následně se nanese první vrstva nátěru – ten by měl mít viskózní konzistenci – rozmalováním pomocí lakovacího válečku. Nátěr by měl být realizován v jednom směru, druhá vrstva se nanáší na první vrstvu po zaschnutí, a to ve směru kolmém na směr nanášení první vrstvy.
Tisk 
PDF